Dobré odpoledne :) Alchymista, moje nejoblíbenější knížka.. Kdo jí četl, pochopí… Je úžasná, četla jsem ji několikrát. Pro ty, co ji neznají zkusím vytvořit nějaký obsah. A kdo by si chtěl Alchymistu pujčit, klidně řekněte ;)
PROLOG
Alchymista sáhl po knížce, kterou si přinesl někdo z karavany. Chyběla jí obálka, ale i tak uhádl jméno autora: Oscar Wilde. Jak si v ní listoval, našel vyprávění o Narcisovi.
Znal ten starý příběh. Sličný chlapec se den co den zhlížel v tůni a nemohl se na svou krásu vynadívat. Byl sám sebou tak uchvácen, že jednou do té tůně spadl a utopil se. Rozkvetl tam pak květ, jemuž se říká narcis.
Takhle však Oscar Wilde ten příběh nezakončil.
Prý když Narcis zemřel, přišli z lesa Oreády a spatřili, že tůň plná sladkých vod se změnila v kalich slaných slz.
,,Proč pláčeš?“ ptaly se Oreády.
,,Kvůli Narcisovi,“ odpověděla tůň.
,,Nu, nedivíme se, že truchlíš pro Narcise,“ pokračovaly Oreády. ,,Přestože my všechny jsme ho v lese sledovaly, kudy chodil, ty jediná ses mohla na jeho krásu vynadívat zblízka.“
,,Copak byl Narcis krásný?“ podivila se tůň.
,,Kdo by to mohl vědět lépe než ty?“ užasly Oreády. ,,Vždyť přece na tvých březích se každý den skláněl k zrcadlu tvých vod.“
Tůň chvíli mlčela a pak řekla:
,,Narcise oplakávám, ale že byl krásný, toho jsem si nikdy nevšimla.
Pláču proto, že když uléhal na mých březích a skláněl ke mně zrak, viděla jsem, jak se v hloubi jeho očí zrcadlí má vlastní krása.“
,,Krásný příběh,“ pravil Alchymista.
OBSAH
Chlapec Santiago byl pastýř ovcí. Když spal se svými ovcemi v ruinách starého kostela pod fíkovníkem, zdál se mu dvakrát ten samý sen. Když se potom vydal do města, zašel za starou cikánkou, aby mu sny vyložila.
Cikánka mu řekla, ať se vydá, jak viděl ve snu, k egyptským pyramidám poklad najít. Ani nechtěla zaplatit, stačilo jí pouze, že Santiago slíbil dát jí desetinu z pokladu, kdyby jej našel. Ovšem on cikánce nevěřil a řekl si, že na své sny zapomene. Sedl si ke kašně a začal číst knihu, přisedl si k němu nějaký stařec a dal se s ním do řeči. Řekl mu, že je král a povídal mu o věcech, které Santiago do té doby neznal. O Vesmíru, Osobním příběhu, Duši světa… Aby mu Santiago uvěřil, napsal král do písku jméno Santiagova otce a matky. Řekl mu ještě, že mu má dát desetinu svého stáda a prozradí mu, kde je poklad ukrytý. Na odpolední schůzce mu daroval dva kamínky: urim a thumim, černý znamenal NE a bílý ANO. Ještě mu starý král připomněl, aby následoval znamení a odešel.
Santiago prodal své ovce a vydal se na cestu přes moře najít poklad, cestou se setkal s cizincem, který jej připravil o všechny jeho úspory. Chlapec tedy začal pracovat v místním sklenářství, kde byl rok a vydělal si tolik, aby se mohl znovu vydat na cestu.
V karavaně se cestou přes poušť seznámil s jedním Angličanem, který neustále studoval různé knihy. Ten Santiagovi prozradil, že se vydal do pouště, aby v oáze našel jednoho člověka, Alchymistu, který prý ovládá všechna tajemnství Velkého díla. Angličan půjčil Santiagovi několik knih, ale chlapec jim nerozumněl.
Když doputovali do oázy začal společně s Angličanem hledat Alchymistu. Chlapec u studně spatřil dívku, která se jmenovala Fátima a okamžitě se do ní zamiloval. Každá den čekal Santiago na Fátimu a povídal jí o svém životě. Jednoho dne spatřil dva krahujce a měl vidinu, že do oázy vtrhne vojsko, protože v poušti v té době zuřila válka. Šel tedy za kmenovými vůdci, aby je upozornil. Ti mu původně nevěřili, protože oáza je považována za neutrální území, ale nakonec skutečně vyzbrojili muže a Santiagovi řekli, že za každých deset zabitých dostane zlaťák, pokud ovšem k žádnému útoku nedojde Santiago bude popraven. Ale do oázy skutečně vtrhlo 500 ozbrojených mužů.
Chlapec se mezitím seznámil s Alchymistou, který mu neustále připomínal, proč je tady. Aby se vydal hledat svůj poklad. Santiago ale nechtěl Fátimu opustit. Nakonec jej Alchymista přemluvil a Santiago se s ním vydal do pouště, směrem k egyptským pyramidám. Cestou se chlapec naučil naslouchat svému srdci a doopravdy pochopil, jak důležitý je Osobní příběh. Ovšem Santiaga a Alchymistu zajali zdejší bojovníci. Chtěli je zabít, ale nakonec jim Santiago pouze dal všechny své úspory a dostal třídenní lhůtu. Potom musí ostatním předvést, jak se promění ve vítr. A Santiago to dokázal.
Vojáci tedy poskytli cestovatelům koně a vyprovodili je na cestu k pyramidám. Před koncem cesty se ještě Alchymista zastavil v kláštěře, kde proměnil kus olova ve zlato. To rozdělil na čtvrtiny. Dvě dal mnichovi, jednu Santiagovi a jednu si nechal. Potom se rozloučil se Santiagem a odešel. Chlapec byl již kousek od konce své poutě. Podle jeho srdce by poklad měl být tam, kam poprvé dopadnou jeho slzy. Skutečně, když Santiago poprvé spatřil pyramidy, rozplakal se a začal na tom místě hrabat, hrabal v písku celou noc, ale nic nenašel. Objevili jej lupiči, kteří ho obrali o zlato a jeden z nich řekl, že na tom místě, kde Santiago kope se mu zdál dvakrát po sobě ten samý sen. Měl se prý vydat do Španělska do polorozbořeného kostela a pod fíkovníkem najde ukrytý poklad. Egypťaň se však za pokladem nevydal a Santiago pochopil. Našel poklad.
EPILOG
Chlapec se jmenoval Santiago. K opuštěnému kostelíku došel až za soumraku. V sakristii dál rostl fíkovník a polozborcenou klenbou bylo stále vidět hvězdy. Vzpomněl si, jak tu kdysi nocoval se svými ovcemi, s nebýt onoho snu, byl by strávil klidnou noc.
Teď se vrátil bez svého stáda. Místo toho měl motyku.
Dlouho se díval na oblohu. Pak vyndal z tlumoku láhev vína a napil se. Vzpomněl si na jednu noc v poušti, kdy se také díval na hvězdy a pil víno s Alchymistou. Myslel na všechny cesty, které vykonal, a na zvláštní zbůsob, jímž mu Bůh ukazuje poklad. Kdyby byl nevěřil opakovanému snu, nebyl by se setkal ani s cikánkou, ani s králem, ani s lupičem, ani…- prostě, bylo toho moc. Tu cestu však psala znamení, a nedalo se zabloudit, – pomyslel si.
Usnul, ani nevěděl jak, a slunce už bylo vysoko, když se probudil. Pak teda začal kopat pod kořeny fíkovníku.
-Ty starý čarodějníku, – říkal si v duchu, – tys to všecko věděl. I kousek zlata jsi mi nechal, abych se mohl vrátit až sem do kostela. Mnich se smál, když mě uviděl tak rozedraného. Nemohl jsi mě toho ušetřit?
-Ne,- slyšel jak mu říká vítr, – kdybych ti to pověděl, nebyl bys viděl pyramidy. Jsou moc pěkné nemyslíš?
Byl to Alchymistův hlas. Santiago se usmál a kopal dál. Za půl hodiny narazil na něco pevného. O hodinu později už před sebou měl truchlici plnou starých španělských zlaťáků. Bylo tam také drahé kamení, zlaté masky s bílými a červenými péry, kamenné modly posázené brilianty. Věci z nějaké dobyvatelské výpravy, na kterou se v zemi dávno zapomnělo, a ani sám dobyvatel už si nevzpomněl, aby o tom pověděl svým dětem.
Santiago vytáhl z tlumoku kamínky urim a thumim. Použil jich jen jednou, onoho rána na trhu. Život a cesta byly pořád plné znamení.
Schoval oba kamínky do truhlice se zlatem. I ony patřily k jeho pokladu, protože mu připomínaly starého krále, kterého už neměl nikdy potkat.
- Život je opravdu štědrý k tomu, kdo prožívá svůj Osobní příběh, – uvažoval. Tu si vzpomněl, že musí jít do Tarify a dát z pokladu desátek cikánce. – Ti jsou ale mazaní, ti cikáni, – pomyslel si. – Asi proto, že jsou pořád na cest