Přihlásila jsem se sem po půl roce (musím pokorně přiznat, že jsem dokonce zapomněla na jaké adrese se sem přihlašuje) a našla tu vás, jak tu smutníte a jak vám chybím.
Vím, jsem flákač. A omluvám se. Ale na svou obranu musím uvést, že letos mám vskutku nabitý rok. Autoškola a do toho státnice z angličtiny. Ale teď jsou mé pravopisné chyby aspoň trochu zpět.
Autoškola je super, řídit auto je jedna z nejkrásnějších činností, co se dají provozovat. Sice jsem na to zatím docela levá, ale ve středu mám první oficiální jízdy.
Jinak se změnila spousta věcí. V mém životě tedy konkrétně mezi ty nejdůležitejší fyzické patří změna mého chrupu (tomu se hodlám dále věnovat), a co se týče duševních změn, pak asi fakt, že moji drazí rodičové
(Moji rodiče – Karel Plíhal
Neživí mě, nešatí,
šediví a plešatí.)
nějak tak definitivně pochopili, že pokud spím někde mimo domov, nepřijdu v důsledku nějakého vysílení z oblíbených fyzických aktivit o rozum.
Teď ty moje zoubky.
Před nasazením horních rovnátek. (památeční – poslední fotka zubů před dvouletým utrpením)
Lze si povšimnout křivosti obou čelistí :)
Můj dvouletý kovový skin (musela jsem vyříznout, moc jsem neměla náladu se usmívat, jistě po pohledu na toto fotu chápete proč).
Mé výrazy z toho to období se tedy omezily především na tento :)) (btw. tady jsem si ostříhala ofinu :) )
Pak následovalo akce „dolní čelist“. Vše začalo vytržením jedničky (2 hod u mé milované ortodontistky, 3 nebo 4 injekce a výsledek na fotce). Opět super telefonní kvalita, ale pro představu jak velká může být dolní jedička to myslím stačí :) )
Ano, ta malá bíla ploška na vrchu je skutečně ta část, co je vidět a ta ohromná věc je můj kořínek.
Po vythnutí zubu jsem vypadala asi takto. Měla jsem tam trochu díru.
Nicméně po všech těchto útrapách, které jste si díky fotkách prožili se mnou znovu, přišel krásný den, na který hned tak nezapomenu, 17.12.2010, kdy mi rovnátka sundali.
U dolních zubů mám už teď jen takovou maličkou mezírku, dostanu ještě dva zámečky, srovnají mi to pořádně do roviny a bude :)
A takhle to vypadá po dvou vytržených zubech a dvou super sexy letech.
Lepší aktuální foto nemám, ale mám pár pěkných fotek Badýska :)
Badýsek umřel.
To jsme našly s Aničkou na Karameli v rizotu :)) nějakou slizovou houbu
Poslední dobou se rozmáhá určitý nepříjemný fenomén. A to častá ztráta rovnováhy. Myslím, že jediným řešením bude omezení spotřeby rozličných alkoholických nápojů v případě následné cesty domů (a mimochodem také v případě, že jsem ve společnosti blízkých, během čehož je příjemné vnímat své činy).
Vše začalo oslavou osmnáctých narozenin Naiky. Po tmě jsem běžela k autu (nebyla jsem moc nametená, když jsem běžela rovně, že..), byla dost zima a tam jsem cestou po parkovišti zrychlila. Povrch tvořily takové velké „pazourky“ (něco jako štěrk, ale velké cca 10 cm kousky (ne oblázky, měly bohužel ostré hrany)). Během svého rozletu jsem měla najednou pocit, jako když mě nějaká temná síla chytla za nohy a rozsekala jsem se do hromady (velice tvrdých) ostrých kamenů. Vzhledem k předcházejuícímu letu jsem si vyrazila dech. Po vzpamatování jsem se rychle zvedla a pak mi došlo, že jsem celá zmlácená, ruce i kolena v jenom ohni :) opřela jsem se o nejbližší (cizí, ale studené) auto a vydýchávala. Temná síla byl asi 60 cm vysoký stojan na kola. Upravenou tmavou kládu jsem ve tmě parkoviště skutečně nezaregistrovala. Díky setrvačné energii mé tělesné hmoty mě stojan nezarazil, nýbrž spíše vymrštil, což bylo nepříjemné, ale naštěstí bez výraznějších následků (mimo bahno).
Podruhé se to stalo na Silvestra, vyběhla jsem ze vrátek a zatáčela v běhu na ledu. Úbytek tření způsobil pád na bok. Urychleně jsem se zvedla, doufajíc, že to nikdo nezaregistroval :) odneslo to jen naražené koleno.
Poté jsem jedné lednové noci jela na kole domů. Byl celkem sníh a měla jsem vypůjčené kolo (od maminky přítele, aby toho nebylo málo). Ujela jsem cca 10 m z mírného kopečka, pak přišla první zatáčka a najela jsem na sníh. Rozsekala jsem jak kolo, tak i sebe. Ale i kalhoty za 1000 Kč, Honzýčkovo funkční prádlo a moje koleno a vypůjčené kolo. To zbytek cesty vydávalo podivné zvuky. Spravilo se kolo, kalhoty, koleno.. Jen má důstojnost ne.
Poslední zážitek mám z tohoto víkendu. Cesta domů přes louku, zmrzlý drn. Neměla jsem ani vůli pád zastavovat, viděla jsem sníh. Ale ten byl pouze 5 cm vysoký a pod ním zmrzlá zem. Odnesla to má nová sukně (tedy jen dva její knoflíky) a mé koleno (jak se stalo již zvykem).
Jaké z toho plyne ponaučení?
Nepadám, protože jsem nametená, je to jen souhra okolností (nepříjemných). Přesto ku vaší spokojenosti omezím své pády (rozuměj důvody svých pádů). Omezím výrazně, slibuji :)
Toto je pár následků.
Malé modřínky.
Velká modřínka.
A protože to je hnusný, tak už budu hodná.
Anička a super fáro „Odházej si mě!“
Jaromír, jeho svítící ledsrdce a v pozadí sestřička ze státního blázince, kde na erární pohovce, na uzavřeném oddělení, dávaj prášky zapomnění..
Podzim je sice konec sezóny, mraky lítaj těsně nad stromy, černý mraky na cáry roztrhaný, je podzim jako vždy, brouci a pavouci náhle mění směr, přímo do tvý hlavy.. Přesto byl i hezkej den, kdy jsem vytvořila extra hromady listí :)
Už se moc těším na naši oslavu, všechny vás čeká dost nabitý program ;)
