Zjistila jsem, že jsem žárlivá.

Už hodinu sedím a zírám, občas jdu ke zdi, zase to otočím a sednu si, poklepávám a mám chuť vyjít někam na nekonečný prostranství a tam šíleně řvát jako vlk:)

Minuta, dvě, tři.. Můžu jít uklidit osmáky, vyluxovat, učit se, převléknout si peřiny, jít překládat Pride and Prejudice, což je mimochodem anglická knížka psaná těma nejmenšíma písmenkama na světě a je v ní úplně nejvíc zašlejch anglickejch slovíček, co jsem v životě neslyšela. Ne, budu tady sedět a počítat, a až bude půl jedenáctý, napíšu, jestli se jí líbila N.O.H.A, proboha, JÁ JSEM PSYCHOPAT.. Léčit, léčit.

The xx-Crystalized.. Taková náhoda :)

V pátek nám vypnuli psa, jak by řekl Míra. Ten pan veterinář sice říkal, že už je 20 minut mrtvej a ty pohyby jsou jen vedlejší učinky ty látky. Ale když jsem s ním zůstala sama, tak zvláštně pocvakával zubama, jak kdyby chtěl otevřít tlamu, to bylo zvláštní. Když se hejbe něco, co je mrtvý.

Vzpomínám si, na Vánoce, to mi bylo tak osm, máma sekla do kapřího řízku a on se začal strašně klepat a všelijak sebou házet.

Stejně tam Rony pořád leží a jenom spí. Vážně, byla jsem si ním asi hodinu a vůbec nebylo poznat, kdy už umřel, nejprve si lehl, pak dostal injekci, položil si hlavu, tak jsme mu sundali košík, pak i obojek, lehl si na bok a prostě odpočíval, pořád dýchal, akorát postupně mělčeji a mělčeji, prostě usnul, měl skoro otevřené oči, a tak tam asi třičtvrtě hodiny spal. Celou tu dobu jsem ho hladila po hlavě a pořád byla stejně teplá. I když dostal druhou injekci, přímo do srdce, tak vypadal pořád stejně, ležící huňatej odpočívající německej ovčák, beze změny. Ale nikdo na něj za celou dobu nezavolal, ani já ne. Prostě všichni měli strach, že už najednou tu hlavu nezvedne, že nebude reagovat. Ještě jsem tam zůstala dlouho sama, drbala ho, venku byla pěkná zima a on pořád hřál. Zkusila jsem mu i zavřít oči, ale nešlo to, zase je otevřel, to už být podle veterináře minimálně hodinu mrtvej, pořád mu nešly ty oči zavřít. Tak jsem ho ještě chvíli drbala a hladila mu uši a pak mu prostě řekla ahoj a šla dovnitř. Zůstal tam spát, spí tam i teď, občas se zvedne a jde se napít, nebo sežrat pár granulí, občas přejde na balkon.

Ale když jsem odešla, nezabalili ho do plachty a neodvezli ho na kolečku do tý vykopaný jámy.

Dobrej tip toho veterináře, jestli ho tady budete nechávat přes noc, pokrčte mu nohy, do rána ztuhne a nebude se vám vejít do tý díry.

Sakra, jak by mohl ztuhnout úplně teplej pes?! Jak poznáte, že neházíte hlínu na psa, co byl prostě unavenej a spí?!

Novým domem Olivie Silverové byl činžovní dům v newyorské Upper West Side postavený z kaštanově hnědých a žlutých cihel. Měl dvacet pater a byl plný příšerných lidí – takových, jaké je lepší nepotkat. S kamennými, nepřátelskými tvářemi jezdili natlačení ve výtahu. Ti, kteří žili nad jejich bytem, zadupali na zem, sotva promluvila moc nahlas, a když moc hlasitě chodila, sousedi pod nimi tloukli do stropu smetákem.

Olivie si jednou klekla, přiložila ruce k ústům a křikla do podlah: ,,Jsem lidská bytost! Mám právo se hýbat! Nejsem z kamene, abyste věděli!“

,,Tak nedupej jako slon!“ ozval se tlumený hlas zdola. Oliviin otec, pan Silver, z toho měl náramnou legraci. Právě se stal v domě správcem. On nastoupil do nové práce a Olivie do nové školy, už čtvrté během posledních dvou let. Potíž byla v tom, že pan Silver – ten nejlaskavější člověk v celých Spojených státech a možná dokonce v Kanadě – byl moc mizerný správce. Když se mu někde podařilo opravit sprchu, určitě tam vzápětí přetekl záchod. Stropní větrák, který připojil, den nato přistál na zemi jako pochroumaný vrtulník. A pokaždé, když dostal vyhazov, musel najít nový dům, kde by mohl správcovat, a kde by s Olivií mohli bydlet.

Kamarádi se zjevují na nejnečekanějších místech…

Olivie Silverová je osamělaá. Právě se s tatínkem znovu přestěhovali a Olivie jde už zase do nové školy.

A pak, jednoho dne, Olivie ztratí klíče od bytu a setká se s tak podivuhodnými věcmi jako nikdy předtím. S mluvícími ještěrkami, tropickým pralesem v bytě 7B a dokonce s bytem, který je celý ze skla – a to všechno v jejich domě! Od princezny ve vyhnanství a vysloužilého piráta vyslechne tak neuvěřitelné příběhy, že vedle nich Alenka v říši divů vypadá jako slabý odvar.

Přestože však Olivie spatří nevídané věci a zažije úžasná dobrodružství, stále nemá kamaráda, se kterým by se mohla o své zážitky podělit. Pak však pochopí, že někdy se kamarádi zjevují na nejnečekanějších místech.